Příběhy

SKRYJE 2018

Ahoj všichni, tak jsem byl letos zase na táboře a bylo to super. Odjížděli jsme hned druhý týden v červenci, Káča zase poletovala, abych měl sebou v kufru vše, co potřebuji, včetně potvrzení od pana doktora(veterináře) jinak bych nemohl odjet. A přišel den D, vyrazili jsme na místo srazu já Káča, Vendy a Filip- Vendy s Filipem jsou kámoši, abych na tábor nejel úplně sám. Sešlo se nás asi 60 a za chvíli jsme byli všichni jedna velká parta-moc jsem se těšil. Jeli jsme hasičským autobusem a i jsme chvíli houkali jako pozdrav na rozloučenou. Bus nás dovezl na točnu a zbytek cesty jsme museli pěšky, naštěstí bez kufrů. Tábor je uprostřed lesa pod rozvalinou hradu Rysova a dalo by se říct, že k němu nevede žádna cesta, protože to co k němu vede, cesta moc není, což si Káča vyzkoušela, když si pro mě na tábor jela. Tábor je v údolí říčky Bobrůvky, kterou jsme brodili několikrát a i Káča musela, aby si pro mě mohla dojet, tak aspoň že neutopila auto. Měl jsem radost, že ji vidím a pelášil balit, dokud bylo světlo.

Moc se mně, a ne jen mě, na táboře líbilo a jak kluci hasiči slíbili, ani chvilku jsme se nenudili. Museli jsme plnit úkoly, výletovali a tvořili, taky jsem měl noční hlídku, byli za námi na návštěvě i kámoši pesani, kteří nám ukázali, co vše umí, učili jsme se první pomoc, lezli po kopcích, měli jsme i letní kino a cukrovou vatu, prostě super tábor.

A co bylo ještě nejvíc, tak kuchyně, naprosto úžasná, co taky čekat, když mám pořád hlad jsem pes. Lívance neměli chybu a jen kvůli kuchyni bych zůstal celý rok. Káča vaří dobře a skoro každý den, ale lívance a cukrovou vatu nám pesanům nedělá. Káča si pro mě dojela v pátek 13, (není pověrčivá, tak se nebála, nebojí se ani černé kočky, když jí přeběhne přes cestu-prostě kočka někam jde a je jedno jakou má barvu, hlavně aby ji nikdo nezajel), protože jsme hned druhý den měli akci na pomoc Útulku Tibet, tak abychom ráno stíhali. Ukázal jsem jí okolí tábora, obrovskou louku, říčku, les, seznámil ji s novýma kámošema a kámoškama, kluci nachystali dřevo a rozdělali oheň, a jak se setmělo, tak jsme sedli všichni k rozlučkovému táboráku a zazpívali si u kytary, jak jinak než písničky k ohni. Bylo to moc fajn. Věděli jste, že jsou u hasičů i holky? Jen nejezdí k zásahům, ale pomáhají na telefonu, když se něco stane nebo v kancelářích, výcvik mají samozřejmě taky, byly tam s náma, aby to nebyl jen chlapský tábor, protože občas i my chlapi potřebujeme pohladit. A mě hladili všichni pořád.

Domů jsme vyrazili před půlnocí a cesta lesem přes brody byla docela strašidelná, ale domů jsme dojeli v pořádku a já mluvil a mluvil, aby Káča věděla o všem, co jsem zažil a jak moc jsem si to užil.

Takže se těším na příští rok

Váš Dr.DO

https://hasicidetem.webnode.cz/